Celý pochod měl v režii již zmiňovaný JUDr. Karl Schwabe z Brna, prodloužená ruka státního tajemníka v říšském ministerstvu zahraničních věcí E. von Weiszackera. Po návratu od Pohořelic zůstali Němci soustředěni v Modřících a okolí, aby ráno 14. března, po vzoru klasických fašistických převratů, vpochodovali demonstrativním způsobem do Brna a převzali v něm moc. Zásluhou české policie dočasně z puče sešlo. Provedli jej o 24 hodin později, na úsvitu 15. března, v předstihu před příjezdem prvního vozidla wehrmachtu na okraj města. Z hlediska tehdejšího platného právního řádu to byla velezrada a všichni účastníci puče měli být po válce předáni soudům k náležitému potrestání.

Druhý pochod po stejné silnici, ve stejném směru a dokonce téměř ve výroční den předchozího, jenže o šest let později, 17. dubna 1945, absolvoval volksturm z Brna a okolí. Vystrojeni různorodými uniformami, jiní pouze v civilním oblečení s páskami na rukávech, pochodovali, starší spíše pokulhávali, směrem k frontě. Většinou nesli na ramenou protitankové pěstě, což větším dílem vysvětluje, proč Rudá armáda na přístupech k Brnu měla tak velké tankové ztráty. To ještě stále brněnským nacistům nedocházelo, že za krátký čas skončí válka v jejich neprospěch a budou naříkat nad důsledky toho všeho, co způsobili svým proválečným fanatismem.

Rovněž nářky nad tím, že vypovězené Němce tu a tam provázeli ozbrojení mládenci, výrostci pod zákonnou hranicí dospělosti, není nic nevysvětlitelného. Okupanti v rámci totální mobilizace pracovních sil zavřeli od 1. září 1944 větší počet brněnských středních škol a jejich studenty i profesory nahnali na nucené práce do válečně důležitého průmyslu. Strategie berlínská, provedení měli na starosti brněnští Němci. Někdejší studenti, nyní ”hilfsarbajtři", byli posíláni na nejhorší práce za otrockou mzdu. Jejich dílovedoucí a předáci pocházeli většinou z řad domácích Němců ... Není divu, že někteří nasazenci předložili po válce svou osobní křivdu k odčinění. Autoři naříkající nad odsunem by neměli zapomínat ani na tento německý zločin.

Za teplé a jasné noci, městečko ještě úplně nespalo, došli první vypovězenci do Rajhradu. Šli tiše, s hlavami svěšenými, snad apaticky, snad přemítající nad vším tím, co od velkoněmeckého oblouznění až do těchto chvil prožili. Domácí lidé vycházeli mezi vrata a dveře, aby sledovali neobyčejný děj. Hleděli na procházející mlčky, se zjevným vnitřním napětím, nikdo však nezvolal nějakou obdobu biblického – Ukřižuj! Nikdo je také ale nepolitoval. Ačkoliv byla teplá noc, do mrazivého psychického ticha pronikaly občas jen povely doprovodných stráží.

V Rajhradě bylo Němců hned všude plno. Zaplnili sokolovnu, orlovnu, hostinské sály, po frontě ještě nově neobydlený zemský sirotčinec a jiné prostory, otužilejší tábořili pod širým nebem na fotbalovém hřišti. Místní zkušenosti z krátkodobého pobytu Němců v městečku neodpovídají svědectví účastníka pochodu, jehož slova pod iniciálami M. W. cituje Karel Richter ve své knize nesprávně nazvané Sudety. Sudety byl zeměpisný název pro severočeský hornatý úsek mezi Labem a horním tokem Odry. Údolí Kladské Nisy dělilo je na západní a východní. Na rakouských mapách byl to jen zřídka používaný pojem. Sudety nikdy nepředstavovaly kompaktní etnický, ekonomický anebo správní celek, a už vůbec nelze pod tento pojem zahrnovat všechny Němce žijící před druhou světovou válkou v českých zemích. Snaha chápat všechny české a moravské Němce jako ucelené etnikum je neopodstatněná. Uvědomoval si to i A. Hitler, když s platností od 15. dubna 1939 dal zřídit tzv. říšskou župu Sudety. Nemohla tvořit úplně jednotný územní celek, a proto byla rozdělena na vládní obvody Cheb, Ústí nad Labem a Opava. Jihočeské a jihomoravské okupované pohraničí bylo připojeno k rakouským župám, Hlučínsko do provincie Horní Slezsko.

Nynější pojetí Sudet a sudetských Němců navazuje na velkoněmecké nacionalistické a později nacistické úsilí o vytvoření svébytného a uceleného německého sudetského kmene, odlišného mimo jiné i rasově, aby tím zdůvodnili své imperiální nátlaky vůči českým zemím. Zahrnovat jihomoravské Němce a část jižní Moravy pod pojem Sudety je naprosto nesprávné. Poněvadž původní svědectví M. W. neznáme a K. Richter neuvádí pramen, musíme je převzít v té podobě, v jaké je publikováno: ”Přibližně po 15 kilometrech cesty u Rajhradu byli ti, co byli znaveni a vyčerpáni a nemohli dál, zahnáni do rajhradského lágru. Tam je přepadly partyzánky, svlékly je do nahá a ženy i muže prohledávaly, zda nemají šperky a peníze. Přitom jim rozstříhávali šaty při hledání cenných předmětů. Nesčetní lidé tam byli ubiti k smrti a podle výpovědí mnohých, kteří došli do Pohořelic, i zastřeleni rozuměj v Rajhradě – pozn. V. Ž.). Nepopsatelné scény se odehrávaly na pohořelické silnici, navíc se odpoledne přihnala h r o z n á b o u ř k a (proložil V. Ž.), která zaplavila příkopy podél cesty. Znavení a vyčerpaní lidé klouzali po změklé půdě, byli poháněni bitím a ranami bičem... Příkopy byly plné oděvů, kufrů, potravin, které vyčerpaní lidé odhazovali.

Účastník i K. Richter nám v této pasáži předložili k dešifrování hned několik závažných otázek. Především co to byl rajhradský lágr, když v městečku za okupace nebyl postaven žádný objekt, který by byl třeba i vzdáleně připodobnitelný nějakému typu pracovního, sběrného, nápravného či internačního tábora nebo objekt pro dislokované komando z nějakého koncentračního tábora. Rovněž tak žádný už předtím vybudovaný objekt nebyl na lágr v tom obvyklém slova významu adaptován. Už už byla na pořadu negativní odpověď, když v zachovaných písemnostech místní buňky NSDAP byl nalezen nacyklostylovaný přehled o činnosti, v němž se uvádělo, že vánoční oslava 1944 bude v KLV lágru. V České republice zůstalo pátrání po rozvinutém znění názvu bezvýsledné. Teprve archivní odborníci v Berlíně vyslovili domněnku, že by mohlo jít o málo frekventovaný název Kinderlandverschickerung–Lager, pro nějž ani neexistoval český ekvivalent, protože takových zařízení nebylo mnoho a byla vedena výlučně německy. Názor německých kolegů byl správný. Zmíněný chlapecký zemský sirotčinec v Rajhradě byl za války zrušen a přeměněn na chlapecký internát příslušníků Hitlerjugend, a proto se mu všeobecně říkalo HitlerjugendHeim. Jiný název místní obyvatelé neznali, pouze věděli, že jsou tu děti pocházející z rozbombardovaných měst v říši. Konfrontace historické skutečnosti s názvem potvrdila ztotožnění zkratky KLV–Lager s někdejším zemským sirotčincem. Jenže to nebyla nějaká stodola, šopna nebo sklad, nýbrž bytelná, na svou dobu moderní budova. Němci by do ní jinak své děti asi nenastěhovali. Jestliže účastník vysídlovacího pochodu měl tak výrazně zafixován v hlavě název lágr pro někdejší sirotčinec, musel o tomto ubytovacím zařízení mnohé z doby okupace vědět a tomu asi také odpovídalo jeho politické začlenění.

Ponechme stranou nedoložené tvrzení o přítomných partyzánkách, závažnější je svědectví o loupežné prohlídce. K něčemu takovému skutečně došlo a nelze vyvracet, že nikomu nic nebylo ukradeno. Podstatou této prohlídky však bylo něco jiného. Němci museli v Rajhradě odevzdat všechny řezné, bodné a sečné nástroje. Kdo a proč to nařídil, dnes už nevíme, ale sotva to bylo bez příčiny. Po odchodu ze sokolovny zůstala v rohu sálu hromádka takových předmětů. O prohlídce máme svědectví i z jiného pramene. Vojáci o ni informovali majora Pistoriuse a žádali o rozhodnutí, mají–li se v prohlídce angažovat. Jejich velitel to nepřipustil, zdůraznil, že mají funkci záštity a taková činnost vojsku nenáleží.

Tvrzení M.W. o nesčetných ubitých a postřílených lidech je produktem příliš bujné fantazie a očividnou snahou desinterpretovat historii transferu podle scénáře a zájmů přesídleneckých organizací. Po odchodu Němců z Rajhradu nezůstal v místě žádný nemocný nebo mrtvý člověk. O tom by místní pohřební služba anebo hrobník či hřbitovní správa museli vedet. Ani v obecném povědomí takový poznatek není.

A konečné, jako to tehdy vlastně bylo s počasím? V publikovaných vzpomínkách účastníků nacházíme z počasí téměř vše od sněhové bouře až po nesnesitelného horko. Bylo to všechno v jednom dni reálné? Náš pamětník M. W. připomíná ”hrůznou bouři". Odpověď na jeho otázku připravila expertiza Českého hydrometeorologického ústavu, pobočky v Brně. Dne 30.5.1945 se teploty pohybovaly v rozmezí od 12,8 °C do 26,7 °C, průměrná síla větru byla 3 metry za vteřinu, srážky nebyly zaznamenány žádné, dohlednost výborná. Příští den, 31. května, zaznamenali meteorologové teploty od 12,6 °C do 22,5 °C, vál severozápadní vítr o průměrné síle 3 metrů za vteřinu. Během dne přibývalo oblačnosti, mezi 15.05 a 15.20 hod. přišel mírný déšť. Další přeháňky nastaly mezi 18.20 až 20.15 hod, v tom čase přicházeli do Pohořelic poslední evakuanti. Přestože směrem na jižní Moravu srážky slábnou, pohybovat se i v mírné spršce nebylo zajisté příjemné. Uvedené srážkové údaje však vylučují ”zaplavené příkopy podél cesty" a klouzáni lidi po rozměklé půdě nelze ničím vysvětlit. Nešli totiž polními cestami, nýbrž po asfaltové vozovce tehdejší nejvyšší kvality a za téměř nulového automobilového provozu. K rozmístění vystěhovaných Němců do vesnic v rajhradském okolí nedošlo. Ráno byli vyvedeni na císařskou silnici a začleněni do proudu směřujícího k Pohořelicím. Ozbrojený doprovod požádal na Staré poště (místní část Rajhradu) o pomoc rolníka Josefa Maršálka, který ochotně zapřáhl do vozu a zesláblé zavezl až na okraj města. Průvod šel pomalu, jeho rychlost určovaly možnosti starších a unavených lidí.